Darování, vlastnictví, povinnosti k vl.

Základním předpisem upravujícím vlastnictví je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, předně ust. § 1011 a násl. Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Řidčeji se slovo vlastnictví používá také ve významu majetek či jmění.

Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (erga omnes) na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku (inter partes). Vlastnické právo je nezbytnou podmínkou existence a fungování svobodného trhu a tržního hospodářství. Vlastnickému právu odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Jedná se o přirozené právo chráněné mezinárodními smlouvami o lidských právech a Listinou základních práv a svobod.Dle občanského zákoníku lze vlastnit vše, co někomu patří, všechny věci hmotné i nehmotné (pokud to jejich povaha to připouští).

Současné české pojetí vlastnického práva navazuje na jeho vymezení v římském právu. Vlastnické právo je chápáno jako soubor následujících dílčích práv:

• právo věc držet (ius possidendi),
• právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi) a
• právo s věcí nakládat (ius disponendi).

Pod právo s věcí nakládat mohou spadat i další práva, například právo věc opustit, právo věc neužívat nebo právo věc zcizit (tj. prodat, darovat, vyměnit, odkázat atd.) Základním právem vlastníka je tedy libovolně s věcí nakládat a mezi jeho oprávnění patří mimo jiné i věc modifikovat, upravovat, zničit nebo opustit. Výkon práv je tedy neomezený, ale musí je vykonávat v mezích právního řádu a nesmí jimi rušit práva jiných osob nebo vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.